Tuhle basnicku jsem sem dala, protože se  mi libila. Nenapsala jsem ji ja. Tak abys te to vedeli.

Na nadraží:

Sedím na nádraží a rozjímám o životě
Jsem stejně nešikovná jak při dešti díra v botě
Nic se mi nedaří a nic mi nejde
Snad tenhle pocit brzy mě přejde

Najednou v hlavě nápad se zrodil
Můj pochmurný život mě doteď za nos vodil
Již je tomu navždy konec - už nikdy víc
"Jsem silná!" chtěla bych zařvat z plných plic

Sedím na nádraží, sedím na studené lavě
Nechce se mi věřit, že ten nápad zrodil se v mé hlavě
Před sebou vidím spoustu kolejí
Jedoucí vlaky po nich míjejí

Za most betonový zelené vlaky míří
Prach mezi kolejnicemi se zvedá a víří
Víří ve vzduchu plném hovoru a křiku
Někdo to holt má v životě kliku

Kam vedou ty železné koleje - mezi nimi pražce?
Co nese ta paní v té staré, děravé tašce?
Kolik dní mi ještě zbývá?
Proč se ten pán tak podezřele dívá?

Kéž by můj smutek nastoupil do vagónu
Nebo by tu zůstal sedět na perónu
Já bych se zvedla a mohla jít
Jako pták pak volná být

Vím, že se to ale nestane - neuleví se mi
A proto teď ležím na studené zemi
Prší a já se třesu zimou
Vím, že nemám však možnost jinou

Neležím na zemi - jsou to koleje
Najednou jako když horko mě poleje
Zvednu se a jdu zpátky domů
Všichni na nádraží diví se tomu

Já však měla ten pocit adrenalinu
Ještě teď mám ve vlasech hlínu
Vracím se, nic se nezměnilo
Krásně se však na kolejích snilo

Jsem holt slabá povaha a nedokážu ležet a čekat
Před těmi co to dokázali mohu jen smekat

Možná jindy, snad za pár let
Uvědomím si o čem je tenhle svět
A počkám si na vlak, nezvednu se a neuteču
Teď však ještě zpátky domů se vleču
A brečím...

Kéž by byl svět jiný.

mýt tak křídla a odletět

vzlétnout vysoko a už necítit,

tu bolest co v srdci mám

být tam a jen sám

cítit jen radost a naději

že když se vrátit zpět

budu moci vyslovit

„tohle je jak sen“